Puberta nebo začínající psychické obtíže?
Zdravím, budu ráda za vyjádření k tématu od maminek se staršími dívkami, co si už prošly jejich pubertou a tak mají zkušenost.
Mám dcerku, bude jí 10 let. Začínají jí růst prsa, takže začíná pomalu dospívat. S tím se pojí změny nálady a výkyvy. Asi 3 měsíce sleduji zvýšenou plačtivost, špatně snáší vtipy od tatínka ( nijak zlé nebo tak, prostě nevinné škádlení, co dělá pořád), je vztahovačná, je hodně mazlivá. Poslední dobou má náhle návaly smutné nálady a úzkosti, přichází to bez zjevného důvodu, najednou má úzkostné a smutné myšlenky, že nikomu na ní nezáleží, že je všem jedno, včera mi večer dokonce řekla, že neví, jaký má život smysl, když je všem jedno. To mě dost znejistilo, protože vyrůstá v úplné rodině, s manželem jsme harmonický pár, rozumíme si v podstatě ve všem, dětem se věnujeme, jak to jde, máme bohatý společný program, hrajeme hry, s dcerkou hodně mluvíme o všem. Velmi mě mrzí, co prožívá. Ve škole je šikovná, umělecky nadaná, velmi fantazijní, citlivé dítě. Kamarádky nějaké má, ale trpí takovou tou holčičí nestálostí, jak se ty holčičky baví chvíli s ní a další den zase nebaví. Nikdo jí ale neubližuje. Když je zrovna v pohodě, je veselá, společenská. Ale najednou pláč a celá se změní, děsí mě to.
Sama mi řekla, že by chtěla si promluvit s nějakým psychologem.
Tak si říkám, je to prostě běžné v nastupující pubertě, takové rozbouřené emoce? Máte zkušenosti? Zklidní se to?
Ahojky, já mám tedy holčičku zatím malou, ale před MD jsem pracovala s dětmi v různých věkových skupinách, tedy i s puberťáky, tak nějakou představu mám 🙂 Ale může to být v podstatě cokoliv - i puberta, i nějaké potíže. Pokud sama projevila zájem o rozhovor s odborníkem, bylo by dobré ji podpořit a domluvit schůzku, sama pak uvidí, jestli to je to ono, nebo ne (bývají psychologové i ve škole). Jinak mi to takto z popisu přijde jako normální pubertální slečna a držím pěsti... 🍀🙏😊
Já bych řekla z toho, co píšeš, že to jsou 2 věci v jednom - jednak klasická puberta, střídání nálad, úzkostnost, plačtivost atd., to je úplně normální, ale ta druhá věc je to fungování v kolektivu, a to je myslím právě to, o co jde, působí to na mě tak, že tam není u dcera ukotvenost v kolektivu, že vlastně moc nemá kamarádky a je v té třídě víceméně sama, a to je věc, kterou bych řešila, a to jednak tím, že bych s dcerou hodně mluvila, radila jí a snažila se jí pomoct, ale pokud tedy sama vynesla přání na promluvu s někým, bych to zajistila, protože ten dotyčný jí vnese ještě jiný pohled, než rodič. Já si u obou dcer prošla odvržením kolektivu na konci 1.stupně ZŠ, u starší dcery to dost zavánělo šikanou (no víc než zavánělo), ale obě naštěstí odešly na VG, kde je to vztahově pro ně úplně jiné, díky bohu.
@neomenia Za mě zcela normální počátek dospívání. Dcera má 10,5, fyzicky zatím dospívat nezačala, ale přesně tyto změny nálad, plačtivost, přecitlivělost, pozoruji poslední měsíce též. My máme v rodině určité změny, říkala jsem si, jestli to není tím, ale asi ne, asi fakt prostě období počátku puberty, protože kamarádky se stejně starými holčičkami to pozorují též. Kluci to měli jinak. Za mě lásku, pochopení a uznání doplnit v nějakém kroužku, nějakém koníčku. U nás i dost pomáhá zaměstnat, jak prací doma (kde ji pak můžu ocenit), tak jakoukoliv činností, programem nebo hrami se sourozenci. Dost často se jí třeba ani nikam nechce, ale jakmile tam je, moc si to užívá, takže ještě práce navíc, namotivovat ji k výletu atd.
Nemám děti, ale musím reagovat.
Pokud projevila sama zájem, že si o tom chce promluvit s psychologem, určitě nějakého psychologa vyhledejte. Dá to člověku jiný pohled na svět.
S manželem jste neudělali nic špatně ve výchově, že by měla mít zjevný důvod k úzkostem, depresím a traumatu. Já jsem "trochu" alternativní, tak bych řekla, že si vás dva rodiče vybrala, právě protože jste harmonický, stabilní pár s dobrým zázemím, aby se "v klidu" mohla poprat se svými emoci, hledáním smyslu existence, své vlastní hodnoty, možná i větším smutkem, úzkostí než je průměr v dospívání. Protože ty se svým vzděláním víš, že fyzické zdraví je stejně důležité jako psychické, akorát že zlomenina jde poznat snadno, bolest duše hůř a nebudeš to bagatelizovat, ale hledat řešení a poskytneš jí bezpečný přístav.
Poprosila bych manžela, ať manžel přestane vtipkovat na její účet, že teď potřebuje období klidu, ať tu poznámku spolkne nebo dělá vtípky na účet někoho jiného. (Tipuji, že začátku půjde ztuha, zvyk je železná košile.) A dceři, řekni, že když je někdo na ni takhle drzej jako její otec, že mu tu poznámku má normálně vrátit. (Kdo chce rány rozdávat, musí je umět i přijímat.) Pokud není naučená reagovat, podobným humorem, tak je to nezvyk a chce to trénink, takže ze začátku ty nej odpovědi člověka napadnou až potom. (Řekni jí, ať bere poznámky jako trénink, je to fajn dovednost do života umět se postavit za sebe a umět některé lidi utřít.) Předám svoji osobní zkušenost. Můj otec má jako sport rýpat a mít drzé poznámky, ale má mě rád. Tchán je podobného ražení, ale ze začátku byl hodně zaskočen, že jsem mu schopna odpovědět ve stejném duchu, nečekal to od ženy. Ptal se manžela, jestli proti němu něco mám, ostatní snachy, takhle nereagují, ale jen to přejdou. Tak mu manžel vysvětlil, že jsem na něj "drzá", protože on je "drzý" na mě a on se udiveně ptal, jestli si to dovolím i ke svému otci a manžel mu řekl, že tohle je u nás běžný standard komunikace, kdy do sebe vzájemně ryjeme. Teď mám pocit, že se těší, co mu řeknu, když plácne nějakou kravinu.
Teď se tak 1-2 měsíčně scházím se svou ségrou, jen my dvě, bez ostatních rodinných příslušníků. Je to náš prostor. Rozebíráme různé vztahové, rodinné záležitosti, zkoumáme příčiny problémů, dáváme si zpětnou vazbu, podporu nebo se jen vyslechneme a je to naprosto skvělé. Pro nás je to duševní hygiena a ta je stejně důležitá jako čištění zubů, akorát na to nejsme ve společnosti ještě zvyklí takto k tomu přistupovat. Sice jsem nikdy nebyla u psychologa, ale myslím si, že pokud je něco nad mé síly, měl by tam zajít každý.
Pokud neví, jaký má život smysl, tak se jí ani nedivím, že se na tohle ptá. Objevit smysl života je těžké a když ho nemáš, tak je bytí prázdné a někteří lidé žijí jako křečci v kolečku. (Neříkám, že zrovna vy dva s manželem, jen obecné konstatování.) Pokud si tuhle otázku klade, je velice vnímavá, hloubavá, nebo se jí může rozjíždět deprese.
@levandule_k ano, ona je velmi hloubavá a vždy byla, v tom je o hodně dál, než její vrstevníci. Působí i daleko starší, i tím, jak vypadá, ale hlavně, jak přemýšlí a jak se vyjadřuje, o co se zajímá. Mít takové dítě je dar a zároveň těžké. A ano, hodně to řeším,. právě přesně, že vidím v práci, kam až to může zajít....
Ahoj, mám dceru necelých 13 let, výkyvy nálady jsou běžně, ale to ostatní bych určitě řešila s psychologem. Jak píšete umělecké nadání , to se většinou pojí s melancholii a větší vnímavosti vuči všemu. Může také s úzkostí a s tím je třeba pracovat. Sama mám vlastně tyhle problémy od mala, velkou fantazii a umělecké nadání.
Chvíli jsem si říkala, zda nepises o mé dceři. Naše je velmi citlivá, hodna, vnímavá, někdy až moc.. teď je ji 11,5 a už nějakou dobu prozivame to, co vy. Velké výkyvy a změny nálad, pláč bez důvodu (hlavně večer v posteli), sama často ani neví proč place. Často večerní nevolnosti. Došlo to tak daleko, ze jsem s ni zasla k dr. Dle kompletního krevního obrazu vše v pořádku a podle paní doktorky to opravdu bude začínající puberta, kolísání hladin hormonu, často se s tím prý setkává…
Ahoj. Domluvte psychoterapii, dcerka ji sama chce, tak mi to přijde jako správná cesta.
Může mít nějaké trápení, o kterém se ti neumí nebo nechce svěřit. Láska, šikana, snad ne nějaké obtěžování na netu atp.
Každopádně bych jí dávala najevo, že jí rozumíš. Že to není nic špatného se cítit i blbě nebo smutně, nikdo není pořád happy. Povídala bych si s ní o pubertě, o tom co jí čeká za změny. O pocitech a emocích, které může cítit a jak s nimi pracovat. To hlavně.
@neomenia Bude to výzva, jak pro ni, tak pro tebe, ale pokud si nějaké své téma člověk zpracuje, tak je to velmi osvobozující. V době, kdy člověk nevidí světlo na konci tunelu, je to frustrující proces...
Tohle je můj oblíbený psycholog a přednáška s názvem Touha po naplnění smyslu lidské existence, ale není úplně mainstreamový a nemusí sednout každému. Pro mě to byla zajímavá přednáška.
https://www.youtube.com/watch?v=GGPtdVq8FXA
@neomenia mám dceru, letos ji bude 12 a tohle tedy neznám. Jasné nějaká drzost nebo tak, ale tohle přemýšlení, které popisujes, by mne znejistilo také. Pokud sama požádala nebo by ráda vyhledala odborníka, tak bych to udělala. Mě tyhle výkyvy úplně normální a že by patřily k pubertě neprijdou
Taky to tak teď máme 🙈 za měsíc bude dceři 12 a je to jak na houpačce + je teda ještě mistryně ve změně témat ( když se zeptám co ji trápí a proč pláče nahodi úsměv a zeptá se co bude k večeři)… ve škole nemá ‘nejku’, ale baví tak nějak se všema… teď začala i s tím, jak je tlustá (28kg, kalhoty z ni padají), hnusna, má velkej nos a odporný blonďaty vlasy…🤦♀️… taky si chce promluvit s psycholozkou… dnes jsem kontaktovala tu naši školní, tak uvidim, jaký to bude mít výsledek…
Já se přikláním k pubertě ‘dnešní doby’, ale je mi líto, ze se trápí a chci ji pomoci… v září bude měnit školu ( máme jen do 5tr), tak doufám, ze i změna kolektivu bude prospěšná …
@neomenia Já tedy zastávám nazor, ze je lepsi se třikrát poradit zbytecne, než prijit pozde… Pripadne bych dceri nabidla, jestli nema zajem si s nekym promluvit sama. Ale za sebe bych chtela poradit, jak ji její dospívání zjednodušit. Nebudeme si nic nalhavat, citliví, vnímaví jedinci to mají v životě proste tezsi… V dopivani 2x.
Ale zad bych z toho nedělala téma…, aby se nelekla.